Předposlední den letních prázdnin jsme se s kamarády rozhodli vyjet si na výlet na Obří sud, což je jedna hospoda v podobě sudu která stojí nad Lázněmi Libverda. Když jsme se všichni sešli, vzali jsme kola a pití, také nějaké drobné a vyjeli. Jeli jsme já, Míša a Vojta, Pájovi se nechtělo. Projížděli jsme křižovatkou a já křičím " jedem do prava kluci ", Míša mě poslechl a jel přímo zamnou, Vojta se smíchem úmyslně zatočil na druhou stranu. " Dobře Vojto, sejdem se pod Zahrádkama" volal jsem na něj. Vyjeli jsme tedy s Míšou kopec a doufali že Vojta nezabloudí a sejde se tam s námi, naše doufání ale bylo marné. Vojtův mobil nikdo nebral a tak jsme měli i trochu strach. Rozdělili jsme se tedy a sraz si dali ve 13:00 před sámoškou Eso. Oba jsme tam ale přijeli bez Vojty. Řekli jsme si tedy že pojedeme hledat Vojtu spolu. Po dvaceti minutách hledání jsme našli Vojtu s rozbitým kolenem a uplakanýma očima sedět na obrubníku cedle silnice. " Pojď Vojto," řekl jsem "kdybys nás poslech a šel snámi už můžeme být v půli cesty". Vojta poslech, sedl na kolo a vypadalo to že se trochu poučil. Bohužel, Vojta stratil mapku na které byla zakreslená zkratka a tak jsme museli jet tou delší cestou, na Vojtu už jsme měli trochu vztek, ani ne tak kvůli mapce ale kvůli rozbitému koleni. Už jsme byli téměř v lázních a cesta pokračovala na vysoký vrch. Najednou na silnici zastavilo velké nákladní auto které tam údajně odklízelo stromy. Museli jsme si tedy cestu prodloužit ještě o minimálně deset minut. Vojtovi najednou začal zvonit telefon. "Vojtěchu, kde jsi? Snad jsem ti řekla že máš být jen ve městě a jen do dvou hodin" ozvalo se z telefonu. "Ale mami..." "žádné ale Vojto!" Jsou za dvacet minut dvě hodiny, takže koukej přijet co nejdřív". Vojtovi se v očích objevili zase slzy ale my jsme ho udobřovali, " co kdybysme si to domů zkrátili přes Vojenskej prostor"? zeptal se Michal. " Skvělej nápad" řekl jsme a viděl jsem že Vojta už ořestává brečet. Za chvíli jsme zastavili a napili se, Vojta si nevzal svačinu a tak mu Míša dal jednu Snikrsku. Ve dvě hodiny jsme dorazili na Obří sud, a když jsme si vytahovali peněženky, všimli jsme si cedule kde bylo napsáno Prázdniny - zavřeno!. Odjeli jsme teda trochu sklamaní, a s kopce jsme se řítili k Vojenskému prostoru. když jsme tam dojeli, prostor byl obklopen ploty s ostnatými dráty a cedulemi "Vstup zakázan, použití střelných sil povoleno". Raději jsme to tedy objeli :). Vojtovi zase začal zvonit mobil. " Vojto, neřekla ti maminka že máš být ve dvě doma?!" " Promiň tati, my jsme si chtěli vyjet na obří sud" odpovídal Vojta. " No dobře Vojto, promluvíme si o tom doma". Vojtěch se rychle rozjel a najednou mu kolo sklouzlo do smyku a jeho řetěz celý spadl. Nebylo tak jednoduché ho nasadit, díky ozubenému kolečku jsme si všichni pěkně podrápali ruce, a stratili jsme natom nejméně dvacet minut. Když jsme to nasadili už se jelo celkem dobře. Když jsme zahlédli velký tovární komín, podle kterého se vždy pozná že už jste v Novém Městě, oddechli jsme si. Byl to krásně bláznivý výlet, když jsme spolu další den mluvili, míša i já jsme za to nedostali vynadáno, ale Vojta dostal dva týdny zaracha.